Robert natočil svou první desku v roce 1992 na vypůjčeném vybavení a odehrál svůj první koncert na aparatuře, kterou nikdy předtím nepoužil. „Neměl jsem žádné hudební zázemí ani znalosti, neměl jsem ponětí, co dělám. Prostě jsem jen improvizoval hudbu. Ale poprvé v životě jsem byl absolutně v okamžiku, jako ve zvláštním stavu vědomí. A lidé na to reagovali – milovali mě a přijímali.“ Jako každý, kdo zažije proměnu, ji chtěl Robert zažít znovu a znovu. Hudba pro něj byla způsobem, jak se povznést nad těžkosti každodenního života (v prvních letech své kariéry spal na matraci na podlaze malého bytu v rodném Kolíně nad Rýnem a jeho synťáky byly jeho jediným majetkem) a chtěl se podělit o radost z této transcendence s ostatními. Hrával jako Rob Acid a rozjížděl večírky divokým technem hraným podle přísných pravidel: každý set byl stoprocentně živý a jedinečný, programování nástrojů ihned poté mazal.
Robertův étos, ukovaný těmito acidovými zvukovými exorcismy, je ostrý jako břitva: tvrdě pracovat, dělat chyby, jít dál. Jeho ohromná produkce oficiálních nahrávek bledne vedle počtu těch, které smazal ve studiu, protože nesplňovaly jeho náročné standardy. „Nebojím se zbavit něčeho, co nefunguje,“ vysvětluje. „Mám tolik nápadů. Nikdy nemám v hlavě klid.“
Robert má vzácný dar synestezie, díky němuž se svět mění v nepřetržitou hru barev, tvarů a zvuků. Hudbu vnímá ve 3D a skladby popisuje jako „geometrickou báseň… sochy v čase“. Když pracuje na skladbě, vidí nedokonalosti ve zvukové struktuře a opravuje je, jako když malíř opravuje tah štětcem.
Fotografie jsou podstatnou složkou Robertovy tvorby a jeho fanoušci znají a milují jeho citlivé a dramatické fotografie z celého světa stejně jako jeho hudbu. Jeho snímky jsou stejně výrazné jako jeho skladby, protože pro něj má krásná fotografie svou vlastní harmonii. Vidí hudbu a slyší obrazy, což mu umožňuje přinášet jedinečnou uměleckou syntézu, která evokuje základní energie a struktury vesmíru a promlouvá k univerzální potřebě krásy a harmonie v roztříštěném světě.
Síla Robertových vystoupení je podpořena jeho absencí osobního ega: „Nehraju na nástroje,“ říká. „Lidé na parketu hrají na mě.“ Nikdy nedělal DJe („Mám tolik nápadů, že pořád zkouším vlastní hudbu“), na turné si balí jen „spodní prádlo a nástroje“ a má jediný cíl: vcítit se do davu, nechat lidi zapomenout na jejich problémy a zažít na parketu čistou radost: „Dokonalý moment je, když se přestanou starat o svou práci a jsou tady a teď. Je to vidět na jejich tvářích. Nechají všechno plavat a jsou zcela v přítomnosti. To mě dělá šťastným.“ Robert neustále posouvá hranice elektronické hudby jako umělec, konzultant, učitel a inženýr. Mezi Robertovými více než 1000 vydanými nahrávkami je sedm alb a záplava tracků pro labely jako Bedrock, INTEC, Mille Plateaux, Systematic, Audiomatique, K2, Treibstoff, SUGA, Punkt a Praxxiz. V posledních letech se stále více soustředí na svůj vlastní imprint Babiczstyle, který ztělesňuje jeho zvuk, emoce a étos.Robertovy výjimečné zvukové, masteringové a studiové dovednosti přiměly společnosti jako Native Instruments a Apple, aby ho požádaly o pomoc při zvukově-designových projektech. Robert také vede workshopy o produkci a své hudební filozofii a je jedním z nejžádanějších masteringových umělců ve světě elektronické hudby. Kolegové umělci z celého spektra taneční hudby důvěřují Robertovi, že zdokonalí technickou stránku jejich nahrávek a zároveň ještě jasněji vykreslí emoce a záměry. Babiczstyle je autenticita v akci. Ať už Robert cestuje po světě kamkoli, je okamžitě rozpoznatelný díky své hudbě, vřelému úsměvu, energii a jasně červené šále. „Je to trochu jako Supermanova pláštěnka,“ žertuje. Rozdíl je v tom, že když si Robert při vystoupení nasadí červenou šálu, nestane se někým jiným. Robertovou superschopností je integrita jeho umění a vize: „Nechci, aby si o mně druzí nechali zdát,“ říká. „Chci být sám sebou.“
